Aljašské dobrodružství s čelovkami Fenix
5. 4. 2024
Iditarod Trail Invitational patří k nejtěžším ultra závodům. Již podruhé na něm odstartoval dobrodruh a pořadatel nejdelšího zimního závodu u nás - Jan Venca Francke. Tentokrát se mu podařilo závod dokončit a stal se tak druhým v historii, který v ITI na lyžích dorazil po 1000 mílích do cíle v Nome! Níže jeho slova, přejeme příjemné čtení.
Když jsem před dvěma lety nedokončil můj první pokus na trase 1000mil v rámci závodu Iditarod Trail Invitational, tak jsem si říkal, že už nikdy tohle nechci zažít. Naštěstí čas léčí všechny rány a tak jsem se letos opět postavil na start. Na nohou lyže, za sebou sáně. Jako severskému rodákovi mi jsou lyže nejbližší a zároveň fakt, že se to za celou historii závodu ještě nikomu na lyžích nepovedlo byl také jeden z důvodů proč jsem se 25. února zacvakl do lyží a vydal se na neskutečně intenzivní a epickou cestu napříč aljašskou divočinou.
Kdybych měl popsat od začátku do konce co se vše dělo, tak by to bylo na celou knížku. Zážitků bylo opravdu mnoho. A to si nechám opravdu až na tu knihu. Aljaška nám velkoryse nabídla celé své menu. Od nízkých teplot pod - 40°C až nad 0°C, velice silné větry, vichřice, sněhové bouře, déšť, led, vodu, hluboký sníh a totální bílou tmu. To vše během 25 dnů a 35 minut dokázala Aljaška stihnout. První a narozeninový den byl dárek od Aljašky a patřil k těm nejhezčím dnům, protože nefoukalo, svítilo slunce a člověk pln euforie krájel kilometry velice rychle. I když rychle v uvozovkách, protože průměrná rychlost na lyžích se pohybovala mezi 4 až 5 km/h. Pak ale Aljaška začala udělovat své lekce divočiny a už od druhého dne se počasí rázně změnilo. Začalo hodně sněžit a k tomu se postupně přidával svěží vítr, který s každým dalším dnem nabíral na síle. První tři dny byly už taková klasika, kdy tělo dává mnoha různými způsoby najevo, že to co mu děláte nemá se zdravým nic společného. Fyzicky tyto dny jsou velice bolavé a od paty až k hlavě vás bolí, tahá, píchá téměř všechno. Ale po třech dnech tělo částečně rezignuje a na zátěž se adaptuje. Čím je pak člověk dál tím více se z toho stává mentální boj, kord v letošních podmínkách. I podle zkušených borců počasí patřilo k těm horším a těžším ročníkům.
Prvním velkým zážitkem bylo setkání s losem. Obrovský statný los se mi postavil do cesty a můj marný pokus vyplašit ho a zahnat skončil útokem na mě. Jen tak tak jsem stačil uskočit do hlubokého sněhu ke stromu. Když mi došlo, že ten kdo bude muset ustoupit budu já, tak jsem opatrně vyrazil zpět odkud jsem přišel. Cestou jsem potkal dva další závodníky, kterým se nechtělo čekat až los odejde. A tak šli a já za nimi. Přesně na tom stejném místě se situace opakovala a los nás opět zahnal do hlubokého sněhu. Z druhé strany kopce se naštěstí vynořili lovci na skútrech, kteří se ji pokoušeli vyhnat z cesty. Ale nechtěla se hnout a uvízla mezi námi a skútraři. Hodinu tam tvrdohlavě stála než se konečně rozeběhla ohromnou rychlostí a utíkala z kopce dolů. Byl to opravdu intenzivní zážitek vidět takhle masivní zvíře na dosah ruky od sebe. Když tam pár dní po nás projížděl závod psích spřežení, Iditarod, tak v podobném místě zaútočil los na jednoho mushera, budoucího vítěze, a zranil mu psa. Musher musel losa zastřelit a v pravidlech závodu je, že pokud střelíte v sebeobraně zvíře, musíte ho i správně vyvrhnout a nahlásit příslušní úřadům aby mohli rozdělit maso místním obyvatelům. To se dotyčnému úplně nepovedlo a vyvrhnul ho špatně. Nejdříve ho chtěli diskvalifikovat, ale nakonec dostal časovou penalizaci a pokutu. Při představě, že bych svým 2 cm nožičkem rozřezával losa se musím smát. A hlavně by při útoku vyvrhával spíš on mě.
Přechod nejvyšších hor a zároveň nejvyššího bodu závodu Rainy pass byla taky velice intenzivní záležitosti. Vítr byl opravdu nemilosrdný a zafoukal veškerou cestu. Teploty byly pod mínus 40 stupňů a někteří závodníci se dokonce museli vrátit ze sedla zpět dolu, protože podmínky prostě byly neprůchozí. Třeba Tomáš Vajdiak, český účastník na kratší trase, musel své kolo tlačit 20 hodin v kuse aby se dostal přes sedlo. Já jsem se rozhodl, že budu praktikovat co nejvíce stoický přístup k věci a neřešil jsem věci které svým chováním nemohu ovlivnit. Když foukal vítr tak foukal vítr, no a co, stačilo sklopit hlavu a každým krokem se posouvat dál k vytouženému cíli. Výhledy na okolní hory byly velkou odměnou a svým způsobem jsem si to i přes těžké podmínky užíval. Po horách následuje další těžký úsek Farewell burn kde velice často není sníh. Naštěstí letos to bylo nějakých 50 km kdy bylo potřeba sundat lyže a jít pěšky. Ale vlastně to byla i příjemná změna jít pěšky. Když jsem se blížil cíli kratší trasy do McGrath, tak opět napadalo spousty čerstvého sněhu a bylo potřeba uplatňovat trpělivost, vypnout hlavu, neřešit a táhnout. Zhruba 100 km za McGrath na mě padla ohromná psychická krize, z které jsem měl docela problém se dostat. Byl jsem rozhodnutý, že ze závodu odstoupím. Ale pak mi došlo, že v tomhle místě můžu maximálně odstoupit z cesty do hlubokého sněhu, tam si nafackovat a pokračovat dál. Buď bych se musel vrátit 100 km zpět do McGrath a nebo jít 150 km dál do vesnice Ruby, kde to šlo zabalit. Takže volba byla jasná, Ruby. Cestou jsem od Aljašky dostal další lekci. V pozdních nočních hodinách, kdy jsem byl fyzicky i psychicky na dně, jsem potřeboval nutně zabivakovat. Vítr byl už standardem. Když jsem stavěl stan, přišel poryv větru a využil půl vteřinky kdy jsem stan nedržel a vzal ho s sebou. Hnal ho přes planiny mimo můj dohled. Skočil jsem za ním do hlubokého sněhu, ale bylo jasné, že bořením po pás ve sněhu ho těžko dohonim. Vrátil jsem se pro lyže. Na těch jsem se sice bořil o něco méně, ale stan jsem už neviděl. Až v dálce pod světlem čelovky jsem ho uviděl jak visí na malým stromečku a jen tak tak tam drží. Očima jsem ho hypnotizoval aby zůstal viset a když jsem k němu došel a chytil ho do ruky byl jsem jak malé dítě co dostane poprvé v životě lízátko. Od té doby jsem už stan nikdy nepouštěl, i když nefoukalo. Po 3 dnech jsem došel do Ruby a myšlenky na odstoupení ze závodu byly ty tam a já pokračoval dál.
Z Ruby mě čekalo obávaných 200 km po řece Yukon. Byl jsem mentálně připraven, že to nebude vůbec lehké, a taky že nebylo. Řeka Yukon je nesmírně mocná, rozlehlá a monotónní. Sníh na řece byl tak přemrzlý, že jet na mých backcountry lyžích bylo pomalejší než jít pěšky. Tak jsem alespoň jel klasiku na skatových lyžích a pohyboval se o malinko rychleji než při chůzi. Vítr foukal tak nějak pořád proti, na což jsem si už za ty dny zvykl.
Když jsem čtvrtý den opustil řeku a vydal se vstříc kopcům, byl jsem velice šťastný, že to mám za sebou. Konečně stromy a proměnná krajina kolem. Yukon se velice pěkně rozloučila. Obloha byla úplně vymetená a hvězd jsem ještě nikdy neviděl tolik, žádné světelné znečištění a do toho se přidala úžasná polární záře. A navíc to ticho. Sníh krásně absorbuje veškerý hluk, který tam sice tedy není, ale opravdu slyšíte jen svůj dech a tlukot srdce. Stromy postupem času začaly mizet a kopce byly více holé a připomínalo to polární krajinu. Měl jsem obrovský cíl se dostat na pobřeží zamrzlého Beringova moře. Nikdy jsem totiž neviděl zamrzlé moře. A to se po dvou dnech další cesty povedlo. Povedlo se mi i rozbít mou spolehlivou čelovku Fenix HP25R. Jak jsem měl baterii v kapse tak při nějakém pádu jsem asi ohl víc kabel a ztratil kontakt. Naštěstí jsem sebou měl rezervní HM23, která je na jednu tužkovku a ta mě zachránila, protože tmy do cíle bylo ještě dost. Sice jsem v kapse raději táhl snad deset náhradních baterií, ale ani nebylo třeba.
Od pobřeží ještě zbývá 600 km a člověk nemá vůbec vyhráno. Ba naopak. Čím je dál a blíže cíli tím jsou podmínky náročnější a je to větší výzva. To platilo i letos. Při přechodu zamrzlých mořských zálivů do vesnice Shaktoolik foukal takový vítr, jaký jsem ještě nikdy nezažil. Padla tma a orientace v takovýchto podmínkách byla velice náročná. Každých 20 m člověk kouká na kompas nebo navigaci aby držel správný směr. Nemáte jediný náznak něčeho co by člověku ukázalo kudy zhruba by měl jít. Vesnice Shaktoolik je sama o sobě jedno z nejdrsnějších míst co snad může existovat. Jedna dlouhá vesnice na výběžku do moře. Okolo kromě planiny vůbec nic. Permanentně bičovaná silným větrem, permanentně zasypaná sněhem.
Odtud mě čekal nejdelší přejezd po zamrzlém mořském ledu. Naštěstí vítr se tento den trošku uklidnil a přejezd byl v přijatelných podmínkách. Čekalo mě zhruba 60 km a těšil jsem se, že ochutnám jestli je mořský led slaný. Nicméně na mořský led jsem nenarazil, protože na něm bylo po sněhových přeháňkách asi metr sněhu. Když jsem se blížil k vesnici Koyuk tak její světla už jsem viděl dlouho před sebou a čekal jsem, že tam musím nejdéle za hodinu být. Ale trvalo to ještě další čtyři hodiny než jsem se k vesnici přiblížil. Ve těchto malých vesnicích původních obyvatel, Inuitů, jsme často mohli přespávat v místních školách, což byl velký bonus. Cesta dál vedla podél pobřeží a přes neskutečně dlouhé a táhlé kopce, které bičoval monstrózní vítr. Naštěstí jsme se stočili tak, že jednu chvíli foukal i do zad a to takovým způsobem, že při mírném sjezdu se moje rychlost a lyže staly neovladatelnými a díky tomu jsem si zlomil lyži. Když mi zbývalo necelých 100 km do cíle tak teprve nastaly ty nejtěžší úseky na trase. Jedná se o cestu podél pobřeží kdy na jedné straně jsou útesy a moře a na druhé straně hory. Z nich se při severním větru valí vítr obrovské síly a sfoukne vše co mu přijde do cesty. V těchto místech mnoho místních lovců a domorodců zahynulo. Z tohoto úseku jsem měl enormní strach a byl jsem připraven vyčkávat na ideální podmínky. Mou prioritou bylo vrátit se s 20 ti prsty a zdráv. Měl jsem ale štěstí, protože ač foukal velice silný vítr tak foukal z jihu a nefungovaly tyto obávané větrné tunely. I tak jsem zažil pořádný whiteout, bílou tmu kdy nedokážete rozpoznat kde začíná nebe a kde končí země. Nevidíte před sebe ani kousek. Jediný co vidíte je bílá barva všude okolo vás. Je to jako kdyby člověk jel v nějakém bílém nic. V těchto slepeckých podmínkách je velice náročné držet správný směr. Opět kompas před obličejem aby člověk neskončil pádem z útesů. Dokonce jsem zkoušel svítit čelovkou abych alespoň malinko viděl nějakou nerovnost pod sebou.
Když jsem dorazil k slavné ceduli Nome 20 mil, tak na mě padla obrovská euforie. Vyhrkli mi slzy a teprve zde jsem si uvědomil, že se do toho cíle už opravdu dostanu a byl to naprosto silný emotivní zážitek. Jenže 20 mil na Aljašce není kousek a euforie pomalu ubývala a poslední dvě hodiny do Nome už jsem jen roboticky sunul lyže. Když jsem dorazil do Nome tak už se skoro žádná euforie nekonala. Jo, byl jsem velice rád, že to mám za sebou, ale jediný co mě zajímalo byl spánek a jídlo. Nicméně tyhle zážitky jsou nepřenositelné a aby jste je pochopili, musíte to zažít.
Mé dokončení nebylo individuální záležitostí. Velký podíl na tom, že se mi podařilo jako druhému lyžaři na světě dostat se do cíle, mají moji dlouholetý partneři mezi něž patří i Kronium a čelovky Fenix. Toho si velice vážím a již brzy kompletní zážitky v knize a filmu.